MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Vesmír mlčí. Jak je to možné?

Jsme pyšní na svůj domnělý pokrok a přitom toho ve skutečnosti víme tak málo. Jsme pyšní na léčbu rakoviny, ale na rakovinu se stále masově umírá. To bohužel není všechno. Náš svět je hluboce rozdělený, lidé spolu neustále válčí a v mnoha válkách zabíjejí jeden druhého. Tohle je mírou našeho pokroku? Je mírou pokroku obrovské množství zubožených lidí, umírajících hlady?

Pojďme si představit, že se setkáme s civilizací, která je vyspělejší, než jsme my

To je vysoce pravděpodobné: nedokázali jsme doletět pořádně ani k sousedním planetám, natož k sousední hvězdě. Pokud bychom se tedy s mimozemskou civilizací setkali, byla by nepochybně vyspělejší než my, protože by přiletěla ona k nám a tedy by zvládala cestování v čase nebo život trvající stovky a tisíce let. Pokud by byla tato mimozemská civilizace takto vyspělá, proč by se s námi chtěla setkat? Velmi pravděpodobně bychom jí neměli co nabídnout. Z druhé strany to neplatí, setkání by pro nás znamenalo rozšíření našich znalostí. Z pohledu kohokoliv vyspělejšího by však jakýkoliv kontakt nebo transfer znalostí k nám představoval absolutně nepřijatelné riziko.

Jak se to mohlo stát?

Jsme druh, který nedokáže ručit ani sám za sebe. Tento rozpor je nejvíce vidět v kontextu dnešního pragmatického světa byznysu a technologií. Vládne tu kult krátkozraké touhy po okamžitém profitu, čtvrtletních výsledků a rychlé návratnosti. Vybudovali jsme sice sofistikované korporátní struktury, optimalizujeme procesy a analyzujeme data s mikroskopickou přesností, ale zcela jsme ztratili schopnost uvažovat v dlouhodobém horizontu. V tomto smyslu tedy již nejsme vyspělá civilizace jako dříve, ale spíše agresivní patogen sebe sama, který efektivně pohlcuje svého hostitele ve jménu maximalizace imaginárních čísel.

Naše pýcha nepramení z hlubokého pochopení Univerza, ale z naší schopnosti vytěžit a zpeněžit to, co je zrovna po ruce. Povýšili jsme chamtivost na systémovou ctnost a pragmatismus na jediné platné náboženství. Denně jsme obklopeni prostředím, kterému je dlouhodobý osud planety i nás samých lhostejný a pro který jsou konečným měřítkem všeho pouze peníze. Přijímáme rozhodnutí, která generují okamžitý zisk, ale socializují budoucí ztráty na celý ekosystém.

Technologický pokrok nám nepřinesl moudrost, jen zefektivnil naši schopnost sebedestrukce. Největší tragédií není to, že se nám nikdo „tam shora“ neozývá, i když se o to technologicky vytrvale snažíme. Je to fakt, že je nám to uvnitř vlastně jedno. Skutečná etika a morální přesah se totiž špatně kvantifikují do Excelových tabulek a manažerských KPI. V minulosti jsme měli filozofy a myslitele, kteří analyzovali náš svět i vesmír, psali moudré knihy a my jsme si jich vážili. Kde jsou tito lidé dnes? Naši předkové je měli, my je však dnes již nemáme. Jsme zkrátka jen toxický, nestabilní trh zmítající se ve vnitřních konfliktech. Máme ještě vůbec sílu tento vývoj zvrátit?